Jak vytvořit nejlepší verzi sebe sama
text: rozhovor pro časopis bizOn vedla Michelle Losekoot
Jaroslav Homolka učí přední české manažery, jak být výkonnější, úspěšnější a jak být dobrými lídry. Co je ale důležitější: má skvělé výsledky. Neříká si ale kouč. Vysoce postaveným manažerům totiž pomáhá jako jejich Personal Sparring Partner. Učí je být tou nejlepší verzí sebe sama úplně stejně, jako to učí své svěřence v tělocvičně. Tvrdým tréninkem a prací na sobě. Inspiraci bere totiž z bojových sportů. „Alfou a omegou všeho je dostat pod kontrolu sebe a své emoce,” vysvětluje.
Dostat sám sebe pod kontrolu, to se lehko řekne.
Je jedno, v jakém oboru pracujete, úspěch se tam vytváří určitým postupem a ten je potřeba dobře popsat, naučit se ho a pak za ním jít. Samozřejmě to bude závislé na tom, kolik na tu cestu máte času, energie, jak jste v tom dobrý a jaký máte talent. Ale rozhodně to není složité. Všichni úspěšní lidé, které jsem potkal, mají stejné modely.
S čím mají lidé největší problém?
Nejčastěji ztroskotají na vztazích. Tam se také cítíme nejvíc ohrožení. Potřebujeme vztahy, protože jsme skupinové zvíře. Ve výsledku jsou důležité pouze tři schopnosti: umět pracovat s lidmi, získat z nich to nejlepší a nechat vítězství jim. Nejčastější modely, se kterými se ale setkávám já, jsou úplně jiné: buď pořád odháním lidi, kteří se mi nelíbí, místo, abychom našel způsob, jak s nimi vyjít, nebo příliš ochraňuji lidi, které mám rád, a tím pádem často dřu za ně. Vím sice, že se s tímhle přístupem nic nenaučí, ale děláme to proto, abychom si připadali líp. Vlastně jim suplujeme rodiče.
Co s tím?
Gro všeho je převzít zodpovědnost za své vlastní chování a přestat se chovat jako tatínek nebo maminka. Musím být partnerem, ne rodičem. Musím se obklopit lidmi, kteří mají zájem uspět a chtějí růst. Pokud tohle dokážeme, musíme následně vytvořit podmínky, aby ti lidé mohli růst. Takové podmínky hodný taťka ani mamka nevytvoří, protože ti „své děti” většinou šetří, chrání a poučují. Jenomže oni pak nerostou. A ve výsledku jsou nešťastní všichni.
Myslela jsem si, že úspěšní lidé budou v dnešní uspěchané dobře spíš řešit time management, projektové řízení a tak dále.
To je hned za tím. Často totiž přijdeme na to, že sice trávíme hodně času s lidmi, ale že je ten čas velmi neproduktivní. Nepříjemným tématům se totiž vyhýbáme a odkládáme je. Sebeorganizaci tím pádem řešíme také velmi často.
Jak pomáháte v té sebeorganizaci? Učíte je udržovat si diář?
Ne, učím je udržovat systém. Často začínáme základní věcí: neoddělovat si to-do list od kalendáře. To je totiž nesmysl. Jak mohu plánovat, co udělám, aniž bych věděl, kolik mám ten den času? Mnoho lidí zanedbává jednu důležitou věc, a to je práce s informacemi. Často jsme nepřipravení. Příprava je 80 % úspěchu. Těch 20 % nejistoty tam bude vždycky, ale těch 80 % mi pomůže, aby z toho nebyl malér. Je to jednoduché: kam směřujete svou pozornost, tam dostáváte výsledky. Lidi jsou věčně vystresovaní. Je to ale jen kvůli tomu, že jsou nepřipravení, neví, co je čeká, a neví, co mají dělat. Dávají příliš mnoho energie do sebeobrany, místo aby směřovali svou energii na důležité věci.
Jak zjistím, kam potřebuji teď směřovat svou pozornost?
Srovnejte si v hlavě, co chcete dokázat za konkrétní období. Vemte si složenky a dejte si je na jednu hromádku. To vám řekne, jaké potřebujete cashflow. Tím pádem máte motiv. Budete-li totiž mít zdroje, můžete něco měnit. Příklad: pokud si chcete vzít 3 měsíce v roce dovolenou, naplánujte zbytek roku tak, aby to šlo. Dejte si to do kalendáře a rozpočítej zbytek roku tak, abyste rozložili práci za 12 měsíců do 9 měsíců. Vše je o tom dát svým přáním a cílům kritéria, a dát je do relace s časem a svými schopnostmi. A najednou nám z toho lezou ty priority. Ale pozor: tady si hodně lžeme – nastavujeme si totiž priority i v oblastech, na které nemáme vliv, a pak to svádíme na ty druhé. Začněte vždycky u sebe. Koukni se, kde sám sobě překážíš, a přestaň si překážet. To je celý.
Kolik cílů by si měl člověk dát?
Je dobré dělat vždycky 3 věci. Zaprvé si zmapujte, v čem jste dobří a v tom pokračujte. Zadruhé, začněte s něčím novým, co ještě neděláte. A za třetí, zbavte se něčeho, co děláte a co k ničemu nevede. Já si rád dávám tři cíle, abych měl vždycky co dělat. Ale nepřepalte to. Lidé, kteří si dávají příliš vysoké cíle, často selžou a následně na to radši zapomenou, aby se necítili blbě. Lhaní sám sobě nás opravdu nikam neposune.
Jak vyzrát na to obelhávání sebe sama?
Jednoduše: napište si tu výmluvu. Třeba: nešel jsem běhat, protože pršelo a já nemám pláštěnku. Pak se zeptej se sám sebe: je to opravdu ten důvod, proč nejdu běhat? Mám jiné řešení? Je opravdu důležitější teď věnovat čas nákupu pláštěnky místo tréninku? Racionalizujte. Rozhodněte se. Ať tam nejsou emoce. Překonejte odpor a zvítězíte. Nejsem od toho, abych někoho kontroloval, jestli lže, mně nebo sobě. Na to se vždycky rychle přijde. Sami sobě skládáme účty.
Takže jde vždy o boj s nepohodlím?
Určitě. Na konci zjistíte, že když na sobě začnete makat, přinese to výsledky i jinde: budete si víc rozumět, budete se lépe znát. Budete schopní akceptovat víc věcí a mít větší motivaci. Budete dělat víc věcí pro sebe, a to vám dává ohromnou sílu. To je takzvaná ne-závislost. Ideální je totiž nepotřebovat nikoho k dosažení toho, co chci. Pak to teprve můžu naučit i druhé.
Tím si tedy i rozšiřuji svou komfortní zónu?
Vyrážet mimo komfortní zónu je dobré, ale důležitější je mít se kam vracet. Armáda tomu neříká komfortní zóna ale zóna bezpečí. Podle ní je to totiž zázemí, kde si můžu odpočinout a být sám sebou. A to mi dává sílu prozkoumávat území mimo tuto zónu a rozšiřovat si ji. Co zvládnu, to už mě neohrožuje. Když se budete mít kam vrátit, nic vás nezabije. Zmapujte si nejdřív to, na čem můžete stavět. Růst musíte nastavit úměrně podmínkám – věku, fyzické kondici a schopnostem. Musíte se naučit poslouchat sami sebe, pokud jste závislí na feedbacku ostatních, jste pořád závislí na názoru ostatních. My sami musíme vědět, kde ty hranice leží a jestli můžeme dát ještě tři, nebo ještě deset.
Takže první krok je vždy zastavit se?
Ano. Zastav se, rozhlédni se, zorientuj se a vyraž.
Tím vším se nám prolíná téma disciplíny. Jak budovat disciplínu?
Nejtěžší disciplína je sebedisciplína. Disciplína není přirozená ani vrozená věc. Ta se musí vycvičit a vydrilovat. Bohužel, většina z nás potřebuje něco nebo někoho, kdo nás udrží v tom správném směru. Vítězové to zvládnou sami, ale těch je velmi málo. Většina lidí v populaci jsou ne-vítězové. Pozor, to ale pořád nejsou Poražení.
Co tedy funguje na nás Ne-vítěze nejlépe?
Je dobré rozložit si to do časové osy. Pokud chcete udělat týdně 70 kliků, musíte jich v pondělí udělat 10. A tím pádem to musí být první věc, kterou v pondělí uděláte. Je přirozené, že to budete odkládat – až si uděláte kafe, až si dáte cigaretu, až se najíte, kouknete na mejly a tak dále. Jenomže najednou je půl dne pryč. Vstaňte a udělejte to prostě hned. Vždycky doporučuju udělat to nejnepříjemnější jako první. Pak vás to totiž nebude trápit. Zbavte se té zátěže, jinak s ní běžíte celý den. Ale zbavte se jí produktivně – ne tak, že ji zahodíte, ale tím, že to vyřešíte.
Co ještě funguje?
Připravte si prostředí, které vás bude podporovat. Zeptejte se sami sebe: „Fakt to chceš? Tak to pojď udělat!” Nikdo nemá rád, když se učí nové a nepříjemné věci. Ještě když mu nejdou! Dejte si jasnou odměnu a jasný trest. Trestem pro vás bude, že jste se nikam neposunuli. Odměnou je dobrý pocit, že jste to dali. Odměnou může být klidně i to kafe, které jste si nedali jako vždy hned po probuzení, ale až poté, co splníte prioritu dne. Pomáhají také symboly. Tím může být třeba vizualizace cíle – když chcete cvičit, dejte si někam viditelně fotku svého fitness idola. Jednoduše se musím naučit rozhodovat v každém okamžiku, i nepříjemné věci. Dáme si kafe (tedy to příjemné), nebo radši odepíšu na ten mejl (nepříjemné)? Když se ovládnu, pak si můžu dát kafe.
Jak mi v tomhle pomůže sparring partner?
Podrží vás. Sparring partner je bitevní trenér. Jeho úkolem je překonat ty překážky s vámi.
První den pro vás může udělat třeba to, že vám ráno zavolá a řekne: „Bacha, tohle jsi chtěl, pamatuješ? Dneska musíš udělat tohle. Děláš to?” Role sparring partnera je kromě směrování i trénink. Jak se říká: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Máte-li před sebou nepříjemné jednání v práci, sparring vás tam nenechá jít, aniž by se ujistil, že jste na to připravený, tedy že zvládnete své požadavky dobře formulovat a tu situaci ustojíte. Protože jinak nastávají dvě možnosti: buď tam půjdete a dostanete nakládačku, nebo tam radši vůbec nepůjdete a začnete lhát, že tam ten kolega nebyl.
Jak se o tom přesvědčíte?
Sparring partner vás nechá postavit osnovu toho jednání a společně si ji krok po kroku projedete. A pak si ten rozhovor vyzkoušíte, přičemž sparring partner vás vystaví těm nejnepříjemnějším situacím, které tam mohou nastat: výčitky, výhrůžky a tak dále. Pustím klienta na takové jednání až poté, kdy vidím, že má techniky, jak ovládat své emoce. Protože to je další veliké téma. Ten, kdo ovládá mé emoce, ovládá mě. To je klasický efekt zavřených dveří: skončí nepříjemné jednání, vy vyjdete za dveře, a najednou vám cvakne všechno, co jste měli říct a co jste měli udělat. No jasně, že vám to docvakne až za dveřmi, protože najednou jste v klidu. Když ten klid příště udržíte i před dvěřmi, budete mít situaci pod kontrolou.
To jde naučit tréninkem?
Ano. Trénuji je v práci s pozorností tak, aby je nestrhli emoce. Je to jako ve sportu. Pokud ztratíme rozum, ovládají nás emoce. Pak máme jen dva scénáře: buď zaútočíme, tedy rozproudíme hádku, nebo jsme pasivní, protože chceme přežít. Takže ano, musíte dostat pod kontrolu sebe a své emoce. Musíte se naučit sebeovládnutí, to znamená zvládnutí vlastních emocí. A to je rozdíl mezi produktivními a neproduktivními lidmi. Ti produktivní umí ovládat své emoce. Nezadržují, na správných místech je pustí, to musí, protože emoce jsou zásobou energie, ale oni sami určují, kde k tomu dojde.
Jak se z ne-vítěze stanu vítězem?
Podívejme se ještě na tu třetí skupinu – na poražené. Poražený člověk má jediný motiv: obhájit svou prohru. Neustále říká „oni” a „ono”. Věří, že kdyby byl svět lepší, on by byl taky lepší. Ale svět je jakej je, a já ho nezměním. Ne-vítěz takový není. Ten si vytvoří systém: co ho urguje, co ho nakopne a tak dále. Hybným momentem je pro něj motivace. Co může být motivací? Já na to třeba používám závazky. Dávám si ale pozor, komu ten závazek dám. No a vítězové to mají snadné: ti vidí překážku, zmobilizují síly, zahodí vše, co nepotřebují, dostanou to a jedou zase odznovu.
Pokud mě motivují závazky, musím se naučit říkat NE.
Ano, a s tím jde ruku v ruce dovednost nést osobní zodpovědnost za to odmítnutí. Nesmím to omlouvat ničím a nikým jiným. Já jsem to rozhodnutí udělal. Musím se naučit říct jasně NE a nabídnout případně alternativy. Nejhorší, co můžete udělat je, když si těch závazků nandáte příliš a pak je neplníte. To je cesta do maléru.
Někde jste řekl, že spolehlivost je to nejdůležitější ve vztazích.
Ano. Pokud jste nespolehliví, je to pravděpodobně hlavně tím, že máte špatné návyky. Nespolehlivost je návyk. Musíte převzít zodpovědnost. Nemůže za to nikdo jiný, můžete za to jen a pouze vy. Víte, lidi totiž chtějí měnit svět, ale zůstat u toho stejní. Dohody se prostě musí plnit.
Jak naopak zamezím tomu, že budu ten druhý extrém? Tedy že vyhořím, nebo skončím jako workoholik, který se neustále překonává?
Málokdo vyhoří, protože to přepálí. Většina lidí vyhoří, protože dosahují se stejným úsilím neustále stejných výsledků, tedy protože se nerozvíjí. Mnoho lidí investuje příliš mnoho času a energie do pádlování ve vodách, které se nehýbou. Často je to proto, že dělají jen to, v čem jsou dobří. Kdyby se do toho učili ještě něco nového, neskončilo by to tak. Pak taky doporučuju tvrdě oddělit pracovní a soukromý život. Já začínám pracovat v 8:00 ráno a pracuju do 16:00. Vím, kolik toho ten den musím přesně udělat. To jsou totiž mé priority. Nenechám si je rušit telefony, notifikacemi a mejly. Na ty mám vyhrazený čas. Jakmile práci udělám, zavírám počítač, kouknu se, co mě čeká zítra a práci nechávám být. Neexistuje, že v deset večer odpovídám na telefony. Řešte potřeby ostatních lidí, když máte čas vy, ne když mají čas oni.
........................................................................................................
JAK ZVÝŠIT SVOU VÝKONNOST
- Dej všemu měřitelná kritéria.
- Zaměř svou pozornost, dej si priority.
- Najdi nejjednodušší cestu, jak cíle naplnit.
- Měř, měř, měř. A vyhodnocuj.
- Úspěchy krátce a dobře oslav.
........................................................................................................
Jestli chceš zamakat na svém úspěchu,
přihlaš se na workshop: