VYHRÁVÁ TEN, KDO ZŮSTANE V KLIDU

Rozhovor pro časopis Bizon, číslo 01 vedla Michelle Losekoot

Jaroslav Homolka: „Všichni jsme predátoři. Já mluvím ale o kultivovaném predátorovi. Kultivovaný predátor vítězí s pokorou a prohrává se ctí, nehraje hry, neslibuje, nevymlouvá se.“

Ve třiceti letech měl dvě děti, stálé zaměstnání, 30 kg nadváhy a budoucnost naplánovanou až do důchodu. O 27 let později odchod do důchodu neplánuje, je ve skvělé fyzické kondici, cestuje po světě v obytném autě, koučuje top manažery a české reprezentanty bojových sportů a předává znalosti ve vlastním nekonvenčním výcvikovém systému Predatorcode.cz. Je vyhledávaným a uznávaným koučem, který má ve firmách obdivuhodné výsledky. Přitom sám o sobě říká nerad, že je kouč. „První vítězství je, když vyhraju sám nad sebou. Je důležité uvědomovat si své osobní rekordy, protože jednou to může být zároveň rekord světový,” říká Jarda Homolka.

Jak se ve společnosti, která chce instantní úspěch a slávu, učí dlouhodobé dovednosti, jako je vytrvalost a klid?

Musíme se zastavit. Když se zastavím, vím, kde mám slabá místa, a tím pádem vím, na čem mám pracovat. Díky tomu se učím vytrvalosti a nadhledu. Nemůžeme pořád vyhrávat. Ale můžeme být připraveni včas ustoupit. Nechat se rozsekat není umění, z toho plynou traumata, kvůli kterým lidé už nechtějí pokračovat. Je to jako ve sportu, je to vždycky dlouhodobá práce.

Jak se tedy učí klid v praxi?

Třeba tím, že řeknu: Už ani slovo. Všichni pořád mluvíme. Tím, že mluvíme, nepřemýšlíme. Tím, že nepřemýšlíme, jednáme a necháváme se řídit emocemi. Pak nás lehce rozhodí to, že  se nám někde nelíbí, a řešíme věci, na které nemáme vliv. Přitom můžeme řešit dlouhodobé věci, které můžeme ovlivnit. Přestaňte mluvit, začněte poslouchat, pozorovat, znovu číst a přemýšlet. Poznaný nepřítel je poloviční nepřítel. Pojmenujte si to a začněte vždycky u sebe. Málokdo z nás je ochoten si přiznat, že si to všechno způsobujeme sami.

Klíčem je tedy naučit se být sám se sebou?

Všichni bojujeme o pozorovací čas. Zároveň si každý můžeme vybrat, kam budeme svou pozornost směřovat. Na co se zadíváte, to poznáte, v tom se budete orientovat. Všichni chtějí, abychom se dívali na ně. Ale je to to, co je dobré pro nás? Vyberte si tři až pět věcí, na ty zaměřte pozornost a těm se věnujte. A nenechte se rozptýlit.

Když při interním výběrovém řízení v jedné české automobilce kandidát neuspěje, dostane za tři měsíce druhou šanci a k tomu vás jako kouče. Všichni kandidáti, které takto připravujete na druhý pohovor, uspějí. Co s nimi ty tři měsíce děláte?

Dělám tam několik let. Princip, který tam funguje, je hrozně jednoduchý: lidé, se kterými tam pracuji, mají velmi silný motiv: chtějí a zároveň musí chtít, protože je to jejich šance. A s těmito lidmi jdou dělat zázraky. Co řešíme? Většinou neumí mobilizovat síly a mrhají spoustu energie na zbytečných aktivitách, tzn. že chtějí být dokonalí. Já najdu jejich slabá místa a na těch pracujeme. Často řešíme témata jako sebeorganizaci, sběr informací, ovlivňování jiných a jiná... Když zlepšíme jednu věc, zlepší se často i to ostatní, protože je najednou více času a energie.

Motto vašeho programu Predatorcode.cz je „Z kořisti dravcem krok za krokem”. Máme v sobě každý dravce?

Všichni jsme predátoři. Já mluvím ale o kultivovaném predátorovi. Kultivovaný predátor vítězí s pokorou a prohrává se ctí, nehraje hry, neslibuje, nevymlouvá se. Nestěžuje si, že jsou na něj ostatní zlí, nepomlouvá, nefňuká a nespolčuje se s ostatními nešťastníky někomu za zády. To je sice taky dravec, ale ten zákeřný. Opravdový predátor útočí sice promyšleně, ale čestně a zepředu. Predatorcode.cz je o seznamu hodnot.

Jak poznám, že nejsem kultivovaný predátor?

Třeba tak, že vždycky hledáte problém mimo vás: špatné počasí, špatní lidé, špatná okolnost. Já říkám: začni u sebe. Změň sebe a změní se reakce lidí kolem tebe. Přestaň si stěžovat a začneš potkávat lidi, kteří si taky nestěžují. Stěžuj si a budeš mít kolem sebe samé plačky, které ještě navrch budou chtít, abys je taky litoval. Jestli chci žít svůj život, musím za to platit. Být svůj je drahé. Někteří lidé nejsou ochotní za to platit, protože je to těžší, náročnější a musí se učit nové věci. Daleko pohodlnější je postěžovat si na kávě, že něco nejde.

Buď si stěžuješ, nebo řešíš, ale nemůžeš dělat obojí, říkáte.

Ano. Stěžování vám nepomůže, většinou jen přivolá další, aby vás buď dorazili, nebo abyste kňučeli spolu. Všechny nás ovládá strach, všichni se něčeho bojíme, samozřejmě i já. Ale strach je fantazie. Jde jen o to ho pojmenovat a začít s ním něco dělat. Když to překonáte, roste vaše sebedůvěra, tedy víra ve vlastní schopnosti.

Vy velmi důsledně rozlišujete mezi sebedůvěrou a sebevědomím. Proč?

Na sebevědomí je postavený celý náš systém, ve kterém žijeme. Sebevědomí je pozlátko: kup si správné šaty a budeš krásná, kup si správné pero a podepíšeš ty nejlepší smlouvy. To je blbost. Smlouva bude jen tak dobrá, jak dobře ji vyjednáš. Sebedůvěra je důvěra ve vlastní schopnosti a nezmizí, pokud mi někdo ušpiní sako.

Není to pro slabší povahy trochu drsný přístup?

Když někdo řekne, že chce zhubnout, ale neodolá pokušení dát si každý den dortík, nemůžu mu pomoct. Na to je spoustu jiných přístupů, které pro něj určitě budou lepší. Já nejsem terapeut. Já jsem trenér. Neléčím minulost, tu u mě necháváme být. Já pomáhám zefektivnit chování v prostředí, ve kterém se pohybujeme teď. Koučing zvyšuje účinnost, terapie opravuje a dělá mosty. Kouč je pojem ze sportovního světa a to má přesně dělat - pomáhat při tréninku.

Přitom vy sám o sobě říkáte, že jste sparing partner, ne kouč.

Klasický kouč má seznam otázek, kterými vás povede dopředu. Já dělám se svými klienty  koučing, občas mentoring, občas společně zatrénujeme nebo jim vytvořím hodně nepříjemný pocit. A pak čekám, až si to přeberou. Nezachraňuju. Nehladím ani neutírám slzy. Odejdu a nechám je srovnat se s tím. V momentě, kdy mi za to ten člověk fakt stojí, dojedu za ním klidně i domů a na ten trénink ho klidně dokopu, protože problém není odcvičit trénink, ale ten hybnej moment, kterej potřebujete k tomu, abyste na ten trénink došli. Většině mých klientů ale stačí SMSka, v horším případě to vyřeší telefonát. Nejde to ale s každým. Musíte mít totiž stejný cíl, a pokud se tomu člověku nechce, tak se v tomto momentě rozcházíme: můj cíl totiž je, aby uspěl, přitom jeho cíl je vysedávat na gauči.

Prošlo vám rukama 20 tisíc absolventů workshopů, koučoval jste přes 500 lidí. Kolika z nich stačilo nadšení a vášeň?

Žádnému. Člověk na sobě musí dělat a musí zažít neúspěch, aby viděl, kudy vede cesta. Osobně si myslím, že neúspěch vás naučí víc než úspěch. Rozebrat úspěch moc nejde, krom toho je skoro nemožné ho zopakovat. Ale důvody neúspěchu rozebrat jdou, stejně jako seznam věcí, co jste mohli udělat jinak a lépe. Omluvy, vysvětlování a lítost nedovolím. Zaměřuji pozornost lidí dopředu. Chci pojmenovat důvody, proč se to nepovedlo, a co uděláte příště proto, aby se to nestalo. Jaké informace ti chyběly? V čem jsi mohl být lepší? Nepracuji s pocity, chci fakta a postupy.

Proto říkáte, že prohra je důležitější než výhra?

Někdy je rozumné se vzdát. To ale neznamená, že jsem prohrál. Můžu totiž dál pracovat na tom, abych jednou vyhrál, a můžu se učit od soupeře, který mě porazil. Motto Nikdy to nevzdávej je nesmysl. Spíš bych řekl: mějte hranici, přes kterou nepůjdete. Až posílíte, dejte si novou hranici. Rozlišujte mezi útěkem a ústupem. Ústup je promyšlený krok zpátky, kdy potřebuji získat informace a nabrat sílu, ale nevzdávám cíl. Útěk je jen převlečená slabost, kdy jen jednoduše nemáme sílu pokračovat.

Mnoho lidí se dnes bojí selhání. Žijeme v době orientované na výkon. Jak se s tímhle strachem dá pracovat?

Pro každého je selhání něco jiného. Pro mě to je situace, kdy nepomůžu kamarádovi, protože jsem ztratil odvahu. Pro jiného to je, když neodpoví na email. Pořád chceme, aby nás někdo hladil a chválil. Tuhle zpětnou vazbu si ale musím brát sám ze sebe, a ne ze svého okolí. Mám ze sebe dobrej pocit? Jsem v kondici? Cítím se dobře? Musím si na to umět odpovědět sám. Jenomže celá společnost nás přesvědčuje o tom, že to potvrzení máme dostat z vnějšku. Hlazení vytváří závislost. Jsem s těmi lidmi, protože mě hladí, nebo jsem s nimi proto, že jsou to správný lidi? Já rád říkám: když tě někdo hladí, jednou tě vyhladí.

Říkáte, že vítězství i prohra začíná v představách. Jak se dá v tomhle trénovat?

První vítězství je, když vyhraju sám nad sebou. Je důležité uvědomovat si své osobní rekordy, protože jednou to může být zároveň rekord světový. Když překonám sám sebe, vždycky o trochu vyrostu a zesílím a následně víc vydržím. Je to jako ve sportu: příjemné pocity se kotví, ale moc se nerozmazávají. Řekněte si: dneska dobrej výkon, zítra zvládnu tohle. Zaměřte se na měřitelné výsledky, ne na pocity. Pocity jsou ošidné, protože závisí na tom, jak se člověk vyspí. Co jde změřit, nejde okecat. Problém si nosíme vevnitř, překonejte ho a on už se nikdy nevrátí. Nebo ho nepřekonejte a on se bude pravidelně vracet. Jednoduše: když se začnete mít rádi jako hubenější, už nikdy neztloustnete.

Zamakej na svém klidu.

Nenech se vytočit.

Udrž si nadhled ve vypjatých situacích.

Protože: Kdo zůstává v klidu, ovládá situaci.